JAK JSEM SE ZABĚHLA

Běháte 10 kilometrů pod hodinu? Tak dál raději nečtěte. Budu sice psát o běhu a běhání, ale ne pro běžce výkonnostní. Bude to pro „srdcaře“, kteří si svoje výkony nepotřebují měřit, zapisovat, porovnávat a hodnotit. Teda, nechci to nikomu upírat. A vlastně tomu rozumím, proč má někdo takovou potřebu, protože jsem si výkonnostní životní etapou prošla. Ale jsem vděčná, že už ji mám za sebou 😊.

Dnes běhám pro radost. Z pohybu, z čerstvého vzduchu, z toho, že můžu 😊. Je to pro mě úžasný relax. Po prvotním klopýtání, než se tělo rytmicky rozpohybuje a plíce chytnou správnou dechovou frekvenci, se dostanu do nádherného stavu plynutí. Tělo běží v pravidelném rytmu a já nasávám okolní přírodu, vnímám půdu pod nohama, vítr ve vlasech a slunce nebo někdy i déšť v obličeji.

A v tu chvíli mi začnou přicházet nápady a řešení. Co a jak můžu řešit v práci, doma, v sobě…stačí vyslat otázky, odpovědi přijdou záhy.

Jednou jsem si takhle vyběhla na letní dovolené v Jeseníkách. Tak jsem se naladila na okolní krásnou přírodu, že jsem si všimla trochu pozdě, kam až mne nohy donesly. V první moment jsem se skoro lekla, že jsem příliš daleko od naší základny pod Rejvízem. Jak se teď dostanu zpátky? Bylo to v době, kdy jsem běhávala 2-3x týdně 8-10 kilometrů. Teď jsem se ocitla asi 10 kilometrů od chaty, což pro návrat znamenalo v součtu minimálně dvojnásobek mé standartní dávky.

No nic, má to tak být, asi mám udělat novou zkušenost. To jsem zvědavá jakou 😊, řekla jsem si a „vznášela se“ lesem dál. Schválně používám tohle slovo, protože se mi ten den běželo neuvěřitelně lehce. Pomalu se začínalo stmívat a taky trochu poprchávat. Což by mohlo na nezávislého pozorovatele působit téměř strašidelně, ale já byla úplně nadšená, jak plynu 😊.

Nebudu vás dlouho napínat. Doběhla jsem naprosto v pohodě až na chatu, endorfiny vyplavené, s blaženým úsměvem na tváři. Dostala jsem trochu vyhubováno, že už o mě měli všichni starost. To mi vůbec nedošlo, omlouvala jsem se.
Vždyť já se odevzdala vedení Vesmíru a byla jsem v těch nejlepších rukách, běželo mi v duchu. Najednou jsem věděla, že „šťastný konec“ je odměnou za to, jak jsem se zcela nechala vést.

Vesmír mi ukázal, že můžu opravdu hodně. Stačí sobě i jemu důvěřovat.

Došlo mi, že není třeba živit svoje strachy, co a jak dopadne. Naopak. Že je přínosné se se zvědavostí malého dítěte těšit na to, co nám přijde do cesty nás obohatit.

V době, kdy jsem „jela“ na výkony, se mi hranice 15ti kilometrů pro běh zdála nepřekonatelná, i když jsem ji pokořit fakt moc chtěla. A právě v tom usilovném chtění byl zádrhel. Dál jsem neběhala z obavy, že tělo přetáhnu, že bych se mohla zranit. A teď najednou, bez nějakého většího tréninku taková vzdálenost, v terénu, s převýšením, bez tekutin a zcela v pohodě. Pro mne to byl jednoznačný vzkaz, který si dnes často připomínám i v běžném životě:

„Udělej, co můžeš a pak už se jen odevzdej a dovol, aby se věci děly.“

Jestli jste teď v nějaké náročné situaci a možná máte obavy, jak to celé dopadne, zkuste si tuhle větu opakovat. Ale ne jak tak v hlavě. Prociťte ji ve svém srdci. A uvidíte sami, jak to funguje. Hlavní je nepropadnout strachu a zůstat v důvěře, že vše se děje, tak jak má, pro naše dobro. I když to tak na první pohled třeba vůbec nevypadá. Vesmír nás podpoří.

A věřte, že Vesmír nám vždycky naloží jen tolik, kolik uneseme 😊

P.S. Ještě vám prozradím, co jsem si dala za „dopink“, abych se druhý den ráno po takovém výkonu neprobudila celá bolavá. 5 kuliček ARNICA MONTANA 9C po doběhnutí a ještě jednou jsem dávku zopakovala během večera. A po doušcích jsem si vychutnala zázračný „nápoj vítězů“ nazývaný „horká sedmička“. Více o něm v mém kapesním průvodci zdarma 3 klíče k vaší lékárničce, zn. účinné a šetrné. Kombinace zafungovala spolehlivě, zregenerovala jsem na jedničku a do dalších dní mi zůstal už jen hřejivý pocit z krásného uvědomění.